neděle 19. května 2013

Matěj, ten, který se neměl narodit…

Chtěl bych Vám povyprávět příběh o našem synovi Matějovi, kterému v průběhu těhotenství diagnostikovali závažnou vrozenou vadu a který se dle prognos lékařů prostě neměl narodit. Upřímně, kdybychom smýšleli jako 90 % populace, tak by se ani nenarodil a zvolili bychom potrat…


Během studia medicíny jsem poznal svoji ženu Magdu a po promoci jsem ji požádal o ruku. V květnu 2011 jsme si v kostele v Karviné slíbili lásku, úctu a věrnost. Po svatbě jsme se nastěhovali do nového bytu a začali nám všední starosti i radosti. Dětem jsme se ani jeden nebránili a prostě jsme si řekli, že až to přijde, tak to přijde. Když mi potom žena po prázdninách oznámila, že je těhotná, nevěděl jsem ze začátku, jak na to mám reagovat. Popravdě jsem to nečekal tak brzo, ale postupně převládl pocit štěstí a my jsme se začali těšit na nový přírůstek do rodiny. Radovali jsme se z každého dalšího centimetru, který nám oznámili na ultrazvuku. Termín porodu byl vypočten na 31. května 2012. Jak běžel čas, postupně jsem začali vybavovat dětský pokojíček. Vše probíhalo v poklidném rytmu a radostném očekávání až do jednoho prosincového dne těsně po Vánocích. Byl jsem v práci a volala mi Magda celá uplakaná. V rozrušení mi sdělila, že se jí ozvali z laboratoře z Ostravy. Výsledky screeningových testů na vrozené vývojové vady nevypadají dobře, objednávají nás na genetiku a tam že nám poví více. Když jsme druhý den dorazili do genetické ambulance, sdělili nám, že dle našich pětinásobně zvýšených hodnot máme zvýšené riziko Downova syndromu. Asi tak 1:50. Nabídli nám další upřesňující vyšetření, které však mělo určité, i když malé, riziko pro Magdu a plod. Odmítli jsme s tím, že bychom na potrat stejně nešli, tak proč riskovat.

Tvé oči mě viděly v zárodku (Žalm 139,16)

Další dny probíhaly rozrušení a nejistotě. Vyhledával jsem na internetu všechny možné informace. Na různých fórech pro budoucí maminky jsem se dočetl o spoustě případů, kdy byly screeningové testy pozitivní s daleko větší pravděpodobností vrozených vad a nakonec se narodily zdravé děti. Zjistili jsme, že i v našem okolí bylo spousta případů pozitivních testů a nakonec zdravých dětí. Jsme oba dva mladí, zdraví, žádná genetická zátěž v rodině, prostě to bude dobrý… S nejistými pocity jsme očekávali den 16. ledna, kdy jsme byli objednaní na podrobný ultrazvuk plodu ve 20. týdnu těhotenství. Ten den si nás ráno v čekárně vyzvedl mladý a usměvavý doktor. Ničeho se prý nemusíme bát, že nám udělá i nějaké fotky z ultrazvuku a začal vyšetřovat. První na řadě bylo srdce. To bývá u dětí s Downovým syndromem nejčastěji postiženo různými vývojovými vadami. Těch několik sekund jsme oba ani nedýchali a Magda mi silně tiskla ruku. V průběhu vyšetřování se doktor stále usmíval a nakonec nám sdělil, že srdce je v naprostém pořádku. Tu úlevu slovy ani nelze popsat. Vyšetření probíhalo dále a na řadu přišla hlavička. Doktorův úsměv zničehonic zmizel a začal rychle přejíždět sondou po břiše. Z jeho výrazu jsem ihned věděl, že něco není v pořádku. Viděl jsem jak těžko hledal slova a přemýšlel se svraštělým čelem co nám řekne. „Podívejte se, tady na té hlavičce to není tak, jak by to mělo normálně vypadat“. Ukázal nám mnohonásobně zvětšené mozkové komory vyplněné mozkomíšním mokem a okolo jen tenký prstenec utlačené mozkové tkáně. Diagnosa byla neúprosná. Veliký hydrocephalus internus. Další orgány už jen v rychlosti vyšetřil, změřil si míry a zapsal. Oba dva už jsme měli slzy v očích, když se k nám obrátil a řekl nám slova, které nikdy nezapomenu: „Podívejte se, takový nález na mozku a už v takovém časném stádiu těhotenství..., to nedopadne dobře. Je velká pravděpodobnost, že plod ještě do porodu spontánně odumře. Děti s takovým nálezem jsou často těžce postižené, mívají problémy s poporodní adaptací, s následným pohybovým a intelektovým vývojem. Pokud byste se rozhodli ho donosit, může být problém se samotným porodem. Je dost možné, že bude jen ležet a nikdy se nenaučí chodit, mluvit, nikdy se na vás neusměje. Může být závislý na přístrojích a krmený hadičkami. Vy jste ještě mladí, máte celý život před sebou. Máme teď 20. týden těhotenství, můžu vám napsat doporučení a do 24. týdne by se provedl potrat z genetické indikace, pokud k tomu nemáte nějaké náboženské výhrady a podobně.“

Na to jsem mu řekl, že jsme věřící, že potrat nepřipadá v úvahu a že to dítě donosíme. Tyto slova jsem řekl naprosto automaticky, nijak jsem nad nimi nepřemýšlel. Magda nic nenamítala, jen plakala. Lékař nám vypsal zprávu a při odchodu nám znovu zopakoval, že máme ještě 4 týdny na rozhodnutí o případném potratu. Že nás k tomu nechce přemlouvat, ale na rovinu, z toho dítěte nic nebude…

Vyšli jsme z ordinace na chodbu a oba jsme brečeli. To, co jsme slyšeli od doktora, byl definitivní rozsudek. To nebyly nějaké laboratorní výsledky, které se mohou splést. To bylo nezpochybnitelné zobrazení aktuálního stavu mozku našeho drobečka. Ty pocity a myšlenky cestou domů se ani nedají popsat. Koukali jsme nepřítomně v autobuse cestou domů, slzy v očích a neustále se objevovaly nové a nové myšlenky. Proč my? Pane Bože, za co nás trestáš? Co teď bude? Nemáme jít radši na potrat? Budeme se starat o těžce postižené dítě? Budeme dva roky jezdit na návštěvy do nemocnice za miminkem, které se bude trápit na přístrojích a pak stejně umře? Jsme oba mladí celý život před sebou a takhle si zkazíme život? Když jsme dorazili domů, byli jsme rádi, že jsme se mohli zavřít před celým světem. Jen jsme celý den leželi na posteli, drželi se za ruce a brečeli. Chtěl jsem něco říct, abych Magdu podržel a povzbudil, ale nevěděl jsem co. Ta bezmoc a tíha osudu, který na nás dolehl, byla neskutečně velká. Ještě ten večer jsem sedl k počítači a začal vyhledávat informace.

Většina případů hydrocefalu co jsem našel byla z konce těhotenství, 30. týden a dále. Na podkladě krvácení do mozkových komor vznikla sraženina, která ucpala cirkulaci mozkomíšního moku. Ten nemohl odtékat a hromadil se, což způsobilo zvětšení hlavičky dítěte. Musí se předčasně vyvolat porod a následně co nejdříve operace, která uvolní tlak v hlavičce. Děti končí s různě velkým postižením, ale našel jsem i případy, kdy došlo k úplnému uzdravení a dalšímu bezproblémovému vývoji. Náš případ však byl jiný. V takhle časném stadiu těhotenství se prostě nedalo nic dělat. Dítě není ve 20. týdnu schopno života mimo dělohu takže zbývaly jen dvě možnosti. Donosit, nebo Potratit? Ještě ten večer jsem zadal vyhledávat slova Hydrocefalus a Zázrak a vyskočil na mě odkaz jménem Boží zázrak. Popisuje příběh jedné rodiny, kteří byli postaveni před úplně stejný problém. Až mě zarazilo, kolik věcí se shodovalo. 20. týden těhotenství, hydrocefalus, jasná indikace k potratu, téměř nulové šance, jejich myšlenky a rozhodování, jakoby někdo popisoval naši situaci. Tato věřící rodina vše svěřila Bohu a dítě donosili. Porod proběhl bez problémů a narodila se jim úplně zdravá holčička. Tenhle příběh nás naplnil nadějí. Ještě ten večer jsme se začali spolu modlit a svěřili jsme náš problém Bohu. Potrat jsme definitivně zamítli.

Oba dva jsme věřící, ale abych pravdu řekl, já jsem ve své víře neměl zrovna jasno a někdy jsem dost pochyboval. Doma jsme se o víře moc nebavili. Chodili jsme do kostela, občas jsme odříkali nějaké ty naučené modlitby a tím to končilo. Celý ten problém nás oba dva velmi spojil, modlili jsme se stále vroucněji, prosili jsme Boha o zázrak a všechny naše naděje jsme upnuli k Němu.

I když to bylo dost těžké, museli jsme se nějak dále fungovat. Snažili jsme se nemyslet na to, co přijde, a neustále jsme se navzájem ujišťovali, že jsme se rozhodli dobře. S lékaři jsme se dohodli na pravidelném sledování hlavičky ultrazvukem. Pokaždé jsme s nadějí přijížděli na vyšetření a prosili jsme Boha o nějaké zlepšení, o malý kousek naděje. Vždycky nám však lékař sdělil to samé. Nález na mozku vašeho dítěte je beze změn. Mozkové komory jsou rozšířeny, atypicky utvářeny. Hlavička je asi o 3 týdny větší, než by měl být. Prognosa je bohužel špatná. Snažili jsme se nějak zaměstnávat a nemyslet na to co přijde. Magda jako matka to snášela o to hůře a bylo mi velmi těžko, když jsem ji často viděl plakat. Uzavřeli jsme se před okolím a jen málokdo kromě rodiny věděl o našem problému. Nevěděli jsme jak o tom mluvit. Báli jsme se jak budou lidi reagovat, že nás budou lidi odsuzovat a ukazovat si prstem. Každý večer jsme v modlitbě svěřovali vše Bohu a prosili jsme ho o zázrak. Zúčastnili jsme se několika setkání, kde se lidé modlili za uzdravení. Pomalu jsme se smířili s myšlenkou, že budeme mít postižené dítě a že naše životy už nikdy nebudou jako dříve. Dny ubíhaly a Matěj rostl. Tak jsme ho pojmenovali, poté co jsme se dozvěděli, že to bude kluk.


Na začátku května se pomalu začal plánovat porod. Vzhledem k větší hlavičce jsme se domluvili, že se porod vyvolá dříve, aby nebyl problém při průchodu porodními cestami. Odvezl jsem manželku do porodnice tři týdny před předpokládaným termínem porodu a s nejistotou očekával, co bude. Porod byl dlouhý a náročný. Sesypaly se na nás snad všechny komplikace, které mohly nastat. Matěj měl omotanou pupeční šňůru kolem krku, nechtěl ven a muselo se mu dost pomáhat. Přes to všechno trápení jsme měli velkou radost a slzy v očích, když jsme ho poprvé uviděli a začal křičet. Poté byl odvezen na novorozeneckou JIP na pozorování.

Přes veškeré prognosy a těžký porod byl náš Matěj na světě a dával mu to hlasitě najevo. Vypadal jako úplně normální novorozenec. Poporodní adaptaci zvládl bez problémů. Provedl se časně ultrazvuk hlavičky a později magnetická rezonance, které obě shodně ukázaly vývojovou vadu na mozkových komorách. Navzdory nálezu na mozku se hlavička nezvětšovala, Matěj neměl žádné problémy, pěkně pil a přibýval na váze. Všechna ostatní vyšetření včetně neurologického byla v normě a my jsme si ho konečně přivezli domů. Začali nám ty obyčejné rodičovské starosti a radosti.

Teď už to je rok, co je Matýsek na světě. S radostí jsme sledovali jeho pokroky, jeho broukání a žvatlání, jeho první slova, jeho první úsměvy, jeho stavění se na vlastní nohy a netrpělivě každým dnem očekáváme jeho první krůčky. Vyvíjí se bez větších odlišností oproti „normálním“ dětem. Doktoři nás pořád nedůvěřivě a s obavami zvou na další a další kontroly, ale intervaly mezi nimi se naštěstí prodlužují. Těší nás, když vidíme jak roste a raduje se ze života. Za všechny ty starosti a trápení nás každý den odměňuje svým nezapomenutelným úsměvem a my děkujeme Bohu za ten náš malý zázrak.

Jak už tomu bývá, každá těžká životní zkouška se nakonec ukáže být velkým přínosem pro člověka a v našem případě tomu není jinak. Taková událost vám pěkně zamává s životními cíli a prioritami. Semkli jsme se jako rodina a ukázali jeden druhému, že spolu dokážeme stát v dobrém i zlém, jak jsme si tenkrát slibovali u oltáře. Vážíme si času stráveného spolu a moc dobře víme, jak málo stačí, aby se vám život sesypal jak domeček z karet. Ale i v těch neřešitelných a beznadějných situacích pořád zůstává alespoň malá naděje a je třeba vše svěřit Bohu a věřit na zázraky.

Velmi jsem změnil názor na potraty. Dříve jsem byl spíše tolerantní, ale dnes už vím, že z každého toho malého zárodku jednou vyroste jedinečná a neopakovatelná lidská bytost. Ať už je dnes veřejný názor jakýkoliv, vždycky bude potrat nikoli interrupcí/přerušením, ale nevratným zastavením/zabitím lidského vývoje. Dnes je možný potrat do 12. týdne těhotenství jen na žádost rodičů a od 12. do 24. týdne z genetické indikace (těžké vrozené vady a podobně). Pak jakoby mávnutím kouzelného proutku začíná lidský život a vynakládají se obrovské peníze na záchranu předčasně narozených dětí (někdy už i před 24. týdnem těhotenství). Většina potratů se dnes provádí z různě malicherných důvodů, protože se to rodičům zrovna jaksi nehodí. Ale i v případě potratů ze „zdravotních důvodů“ bych právě na našem příběhu chtěl poukázat, jak se medicína může snadno mýlit. Zprvu jednoznačně s životem neslučitelná vada a beznadějný případ se nakonec ukázala býti vývojovou odchylkou, která snad ani nebude mít žádný dopad na život a vývoj našeho Matěje. Jen díky tomu, že jsme učinili nejdůležitější rozhodnutí našeho života, prosadili si svoje a rozhodli se jít „proti proudu“ dnes máme doma úžasného chlapečka. A já si tak říkám, o kolik úžasných lidí se už svět takto připravil. Bylo jich spousty a jen v České republice se od začátku provádění potratů takto usmrtilo přes 3 200 000 dětí. Jak by tento počet lidí ovlivnil dění v našem státě, demografii, problémy se stárnutím populace, důchodovou reformu a další dnes často skloňované slova. Přímo se i nabízí srovnání tohoto počtu s šesti miliony zabitých lidí v koncentračních táborech.

Co říci na závěr? Snad jen doufám, že se tenhle příběh dostane k někomu, kdo ho bude opravdu potřebovat a komu dodá naději v jeho nejtěžších chvílích. Tak jako nám tenkrát velmi pomohl příběh jiné rodiny o uzdravení jejich dítěte.

A víte, co znamená jméno Matěj? Jméno, které jsme pro kluka vybrali dávno před jeho početím? Je z hebrejštiny - matitja nebo matitjahu a překládá se jako Boží dar.

Manželé Růžičkovi

 


 
 
 
 
 
 

76 komentářů:

  1. Milá rodinko..je moc krásné číst a vědět že i ty nejtěžší zkoušky které život přínáší nekončí vždy špatně ale ba naopak ve vašem případě vám Bůh ukázal že nejdůležitější je víra v něj a ve vše co dělá jelikož vše má svůj smysl i když my lidé mnohdy mnohému nerozumíme..Jsem moc ráda že máte Matýska a že je v rámci možností soběstačný chlapeček..vězte že vím o čem mluvíte vy i já jelikož já jsem se potýkala a bohužel asi dokonce života se budu potýkat stím že já jsem v roli toho dítěte které se mělo narodit zdravé ale narodilo se postižené díky Bohu jen fyzicky,ale lékaři tehdy mé biol.rodině řekli at raději na mě zapomenou že nebudu života schopna a vidíte jak moc se mýlili jsem sice pohybově omezena,ale srdíčko a mozek mám v pořádku a proto rozumím že rozhodnutí jak ze strany rodiče tak i toho dítěte je moc těžké,ale jak se mi potvrzuje láska dokáže překonat všechny překážky světa!Já jsem o svou biol.rodinu přišla bohužel,ale za to jsem po čase dostala náhradní, která mě přivedla k víře která je pro mě vším a která mě vychovala ve skvělého člověka a já je mám moc ráda a za mnohé jim vděčím!!Držím vám všem mc palce a přeji mnoho Božího požehnání a sil do překonávání všech zkoušek které zajisté ještě příjdou ale ničeho se nebojte a vše svěřte Bohu on na vás nenaloží víc než jste schopni unést!!Přeji hodně zdraví a spokojenosti a mnoho krásných chvil v kruhu vaší rodiny!!S pozdravem Barča z F-M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme Baruško, těšíme se že i Vy se radujete a užíváte si života.Jsme ráda, že Vaší biol. rodiče přistupovali svědomitě a správně, že nedali na slova lékařů a bojovali.Určitě mají z Vás radost i když tady s Váma nejsou. Růžičkovi

      Vymazat
    2. Dobry den.
      Dnes je uz rok 2016.
      Ja jsme se s muzem vzdali sveho ditete, doktori stale rikaji plodu, snad asi az do toho 20-24tydne. Nevim presne.
      Ja jsem byla ve 12t. kdyz mi doktor provedl screaning na vyvoj. vady. Krevni test nedopadl dobre a ukazalo se podezreni na Edwardsuv syndrom. Ten po vysetreni plodove vody (amniocentezy) se potvrdil.
      Bylo mi doporuceno odebrani, vyvolani potratu.
      Ten probehl 10. listopadu ve FNO v Porube. Byla jsem uz v 17t. tehotenstvi, tj. zacatek 5 mesice.
      Bylo to hlavne pro me znicujici. Nesla jsem to statecne, jak psychicky, tak v ten den tu fyzickou bolest. Oproti beznemu porodu jsem mela krom kontrakci je krece pri zvraceni a velmi silny prujem. Nevedela jsem na co se mam soustredit vice.
      Porad jsem myslela na toho naseho drobecka. Jak maly cvrcek, muj chudacek asi zapasi se svym zivotem. Kdo nezazil, nemuze si tyto pocity ani predstavit. To nejde.
      Tahle skutecnost se mi toho dne urcite zapise na cely zivot.
      Pro me mi odeslo, umrelo moje miminko, kteremu jsme diky diagnostice vzali zivot.
      V duchu jsem si jej pojmenovala, muj muz o pohlavi a jmenu vi take.
      Je to nase tajemstvi. Nalezi jen nam.
      Kazdy rok si vzpomenu ...dnes je to jeste stale kazdy den !
      Nevim jestli mam vyslovene litovat sveho rozhodnuti, protoze nepatrim k vericim lidem. K vire jsem nebyla vychovana. Avsak naprosty ateista nejsem. Verim v nejake energie a silu myslenky. Nevim jak to presne popsat.
      Rozhodne muzu vsak rici, ze me jiz parkrat napadla myslenka, jestli nenastala nejaka chyba v tech testech, omyl apod.
      Musim myslet na to, zda-li by nase dedatko bylo opravdu nemocne.
      Mela jsem nekolik intuici, ze ty testy nemusi dopadnout dobre.
      Ted jsem zase ziskala intuici ...zatim mi po tydnu z genetiky (po pitve) jeste nevolali, ze to mohl byt omyl.
      Hrozne myslenky.
      A kdyz jsem dnes, brzy rano, nemohla spat a narazila tady na vase pribehy...je mi o to hur.
      Nikomu bych neprala zazit v zivote to nejhorsi ...prijit o sve milovane dite !
      ...jsou horsi pripady, prijit o narozene dite, po delsi dobe apod.
      Ale v kazdem pripade, je vse tezka ztrata, ktera cloveka = mamu, bude bolet cely zivot.
      Dekuji, ze jsem se mohla s Vami podelit.

      Vymazat
  2. Děťatko Vám přeju. Doufám, že Vaše rodina bude mít jen to nejlepší, ale možná by bylo lepší vylézt z 15. století. Potrat není vražda. Můj bratr je postižený a je závazek na celý život. Kdyby tenkrát bylo genetické vyšetření, mohla si rodina ušetřit mnoho trápení

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Boužel, potrat opravdu je vražda, od početí je to dítě a člověk který je schopný zabít své dítě v jakémkoliv věku, či to je 10týden čí 24týden či 5letech, je sobec a nemá srdce na pravém místě. Všechno se dá překonat, tak jako to popisujeme v našem příběhu. Doufám, že změníte názor a váš bratr opravdu neví jak o něm myslíte, věřím, že on i když jak píšete je postižený, tak on je vděšný za život a každou chvíli co je na světě. Růžičkovi

      Vymazat
    2. Můj bratr je také postižený (Downův syndrom), a ano, je to těžké, je to závazek na celý život. Ale je to taky největší štěstí, které mohlo naši rodinu potkat. Člověku se ujasní hodnoty, zjistí, že ani to zdraví, jak všichni neustále tvrdí, není nejdůležitější. Nejdůležitější je pokora před Boží tváří. Potrat je vraždou nenarozeného života.
      Růžičkovi, Vašemu Matýskovi a vám přeji do všech dalších dnů Boží přítomnost a naprostou důvěru v Jeho vůli:)

      Vymazat
    3. nádherně napsané!!Všem rodinám a lidem kteří se starají o jakkoliv nemocného človíčka přeji mnoho sil a radosti v srdci za to že je máme všeci jsme jedineční a proto nádherní!!

      Vymazat
    4. Víte, potrat vražda je. Jen dítěte, které se ještě nenarodilo. A tolerovaná vražda, stejně jako ve Spartě bylo tolerované, ne-li přikázané, zabíjet nemocné novorozence. Ale jaký je v tom rozdíl? Naše společnost je pokrytecká - pokud se chce vyvarovat postižených, ať tedy počká, až to bude jisté a zabije je až po porodu. Proč mají zemřít děti jen kvůli určité šanci, že budou postižené? Kkdyž se mi narodí dítě, které je postižené, ale u kterého na to nikdo nepřišel, je to také závazek pro celý život. A když mi závažně onemocní dítě, které se narodilo jako zdravé, je to potom taky závazek na celý život. Přesto tyto děti nikdo nezabíjí.

      Vymazat
  3. teda normálně takové příspěvky na webu nekomentuju, ale Anonymní 27. května 2013 15:00 mě docela zvednul ze židle... "Kdyby tenkrát bylo genetické vyšetření, mohla si rodina ušetřit mnoho trápení" Myslím, že jste absolutně nepochopil, o čem to tu manželé růžičkovi mluví... zkuste si to přečíst znovu a když to nepomůže, tak si zajděte k doktorovi... to už jsme tak zdeformovaní, že ve snaze co nejvíc si zjednodušit a zpohodlnit život, hážeme sebemenší těžkosti do koše, aniž bychom aspoň chvilku uvažovali nad tím, kam nás tyto zkoušky posunují a co dobrého nám přinášejí??? a ještě máme tu drzost obhajovat se bláboly typu "potrat není vražda", "marihuana není droga", "zákon mi to dovoluje" apod. ??? těším se, až jednoho krásného utopického dne budou příběhy jako je ten o matějovi úplně běžný a samozřejmý a nebude o nich potřeba psát blogy a ještě se obhajovat před někým, kdo by klidně zabil bratra, aby si "ušetřil mnoho trápení"... upřímně doufám, že bratr neví, jak o něm uvažujete... vykašlete se na kecy o zastaralosti názorů a hodnot, které drží lidstvo na samotné hranici lidskosti...evidentně o nich nic nevíte... přeju vám hodně trápení, která vás dovedou k brzkému procitnutí.. a matějovi a rodičům hodně sil, radostí a smíchu - ten přece léčí nejvíc... myslím, že v životě budete o dost šťastnější a moudřejší než Anonymní 27. května 2013 15:00. hezký den!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Lidi nehádejte se tu..bohužel někteří nepochopí a neporozumí do doby než se jim samotným něco takového stane..my co jsme alespon trochu "normální" víme že potrat je špatná věc a at už se narodí miminko jakékoliv jednou jsme jej počali a tím pádem je naší zodpovědností dát mu do života co nejvíce dobrého co jsme schopni mu dát..kdyby mí rodiče už v těhotenství věděli že jsem postižená tak už tu taky nejsem ale naštěstí osud to chtěl jinak a proto tady jsem..kdyby to rodičům Růžičkovým nevadilo ráda bych se s nimi spojila mailem..můj je:myval89@seznam.cz.děkuji moc.A vy lidé co žijete život jen pro své blaho se prosím vzpamatujte a koukejte více kolem sebe!!je na světě mnoho lidí kteří potřebuji pomoci nebo alespon povzbudit a ne to že vy se na ně vykašlete protože zbavit se někoho kdo je postižený je pro některé jak koukám mnohem snadnější než zatnout zuby a bojovat stím co život nabízí,ale já osobně sama za sebe říkám že v mých očích je hrdina ten kdo se nevzdává a bojuje za život postiženého človíčka a všem takovým rodinám přeji mnoho sil,trpělivosti,lásky a krásných okamžiků::Ze srdce Barča F-M

    OdpovědětVymazat
  5. Odpovědi
    1. Díky Bohu za Matěje, za dar života a za jeho rodiče, je to krásné, hluboké svědectví o důvěře, víře. Bůh je úžasný i Matěj :) At Vám Ježíš žehná + (Monika ze společenství Zacheus, kde se zůčastnili přímluvné modlitby na charizmatickém bdění s modlitbou za uzdravení na jeho úmysl.:)) Chvála Pánu milá rodinko. :)

      Vymazat
  6. Magdi, díky za toto sepsané svědectví :-)Jsem moooc ráda, že to takto dopadlo a že se Bůh na vás takto oslavil :-))
    Janka s Klárkou a Andělkou :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dobrý den,Růžičkovi :-)
    Díky za krásný svědectví :-) Vám gratuluju,že máte ten nejúžasnější dar -Matýska a gratuluju i Matýskovi,že má rodiče,který se ho nikdy nevzdali a milovali ho,i když by ho jiní zatratili. Bůh věděl,komu se má Matýsek narodit - dal ho vám a ví proč. :-)
    My s manželem máme taky šest darů od Boha-Rebeccu,Ráchel,Tabithu, Kesiu,Elijaha a Serafine .A jsme za ně vděčný. Přeju vám jen to nejlepší :-) Jste skvělý :-)))))) Andrea

    OdpovědětVymazat
  8. Máte krásného kluka - ten jeho kukuč je kouzelný:)Opatrujte se a díky za váš článek... a je super, jak se to šíří rychlostí blesku a přichází to ze všech stran, svět je malý;) Mějte se, Kája K.

    OdpovědětVymazat
  9. Milí Růžičkovi, přeji Vám a malýmu hrozně hrozně moc štěstí a vzájemné lásky v životě, udělali jste velice odvážný krok (který já sama za sebe schvaluji) a Matýsek Vám to vynahradí každým maličkým úspěchem, ať už je to úsměv nebo pohlazení... Lékaři se dneska chovají jako Bohové, oni jsou neomylní, já osobně jsem prožila bezproblémové těhotenství, vyjma antibiotik na počátku a pak jednoho nachlazení, ale jinak vše v normě. Pak přišel porod, epizoda sama pro sebe, a díky němu máme komorbiditu syndromu středně těžké až těžké vývojové dysfázie receptivního typu a syndromem ADD /ADD je ten nejmenší problém v tomto případě/. Díky doktorům máme neustálá vyšetření, navštěvujeme speciální školku, platíme za vše víc, než za "normální" (omlouvám se za ošklivý výraz) dítě, a v prvopočátku všecko toto způsobili lékaři. Klobouk dolů před lidmi, jako jste Vy, kteří jste přijali zodpovědnost, která Vám byla svěřena...

    OdpovědětVymazat
  10. Mili Ruzickovi, dekujem za sdileni Vaseho zivotniho pribehu. Kez pomuze lidem, kteri prochazi tim, cim Vy... Vime, o cem pisete, mame dite s postizenim. Di-George syndom. Nenarodilo se nam biologicky, ale v pestounske peci a proto muzem smele rict, ze to je vzdy o tech rodicich. Kazde dite, i to nemocne, postizene, chce byt na svete a milovano, prijimano, i kdyz treba fyzicky ci mentalne nesplni, nedohoni, nedosahne.... Je tu a jak rikaji idiani, takovym poslem z nebe pro nas, kteri mame byt dospeli a milovat bez vyhrad. Konecni

    OdpovědětVymazat
  11. Milá maminko, tatínku a Matěji,
    děkuji za Vaše krásné svědectví a důvěru v Našeho Pána. Uzdravení je zázrak, který nemůžeme přivodit, ale máme s ním stále počítat. Přeji Vám všem ať Vám Pán žehná a Panna Maria Vás objímá svoji láskou, ať jste světlem naděje pro další rodiče. Absolonovi

    OdpovědětVymazat
  12. Úžasné svědectví o Boží moci. Před lety když v nemocnici v Olomouci umíral na rakovinu charismatický kazatel Kriška, tak kázal ze svého nemocničního lůžka. Chodili na toto kázání lékaři i s jiných oddělení. I nevěřící cítili, že za těmi slovy stojí Pán. Jednou položil lékařům otázku. Jak byste postupovali v případě těhotenství, kdy otec je syfilitik a žena tuberačka. Všichni odpověděli jednohlasně, že je to na potrat. On jim řekl: No vidíte, právě v tomto případě byste zabili Beethovena....
    Lidé jsou velmi unáhlení ve svých soudech a nepočítají s Boží mocí. Nehledají jeho vůli ve svém životě a podřizují vše své pohodlnosti. Přeji Vám a zvláště Matějovi mocné Boží požehnání.

    Jarda Němec

    OdpovědětVymazat
  13. Jste moc statečný! Obdivuju vás! Přeju všem hodně štěstí a hlavně zdraví! :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Ti lidi jsou blázni, jednou se tu potvrdilo pravidlo "víc štěstí než rozumu". Dítě je relativně ok, teda vypadá to že nějak dost šilhá...Bude "ok" i jako starší? S vadou mozku zvládne vzdělávací proces? bude schopen práce? zabezpečit se? nebo ho bude muset živit stát? A jak by to skončilo kdyby se narodil opravdu v tak špatném stavu jak bylo předpovězeno? Kolik by stála jeho marná léčba a kdo by jí platil? V těchto případech kdy lidi přivedou postižené dítě z vlastní nerozvážnosti, i přes varování, by měli hradil léčbu sami, asi by "hrdinů" hned ubylo...! A o tom, zda si postižené dítě napojené na hadičky, čekající na smrt, užívá radosti ze života by se taky dalo polemizovat....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "vzdělávácí proces", "vada", "práce", "zabezpečení", "živit stát" (rozuměj "příživník"), "smrt"

      - Super, to je skvělý slovník, ještě tam chybí něco o plynových komorách a bude to dotažené do konce!

      Vymazat
    2. Já jsem stejného názoru, že Ti lidé dost riskovali. Nejde o to, že máte úvazek na celý život s tím, co s tím dítětem bude, až tu rodiče nebudou. Jde o to, že se tak často lékaři nemýlí a dítě umírá po porodu v obrovských křečích, dusí se několik desítek minut a ještě je k tomu propíchané hadičkami. Potom Ti rodiče velice litují toho, co mu provedli. Nebo si představujete, že se usměje, mrkne a zavře oči a je konec??? Ne je to horor. Samozřejmě, že když se narodí, tak má právo na život a nikdo by ho do žádné plynové komory nedal.

      Vymazat
    3. Ano, máte pravdu, Matěj šilhá. Je to velmi častá vada u dětí a vyskytuje se cca u každého třicátého narozeného dítěte v ČR. Pokud jde o další vývoj, je nám jedno jestli bude mít nějaké trvalé následky nebo ne, je to jednou naše dítě a budeme ho mít rádi, ať bude postižený nebo ne. A i kdyby zůstal postižený a museli bychom se o něj nadosmrti starat, tak ten závazek rádi příjmeme, ostatně jako každý rodič, který miluje své dítě. Kdyby se narodil ve špatném stavu a jeho stav by se jen a jen horšil, věřte mi, že bychom jeho utrpení zbytečně neprodlužovali a nežádali bychom pro něj přehnanou a marnou léčbu. Jako lékař-anesteziolog vím o čem mluvím. A ty vaše obavy o placení léčby umírajícího jsou naprosto zcestné. Náš zdravotní systém funguje na principu solidarity, všichni odvádějí pojištění a zdraví, kteří lékaře zatím nepotřebují platí léčbu nemocných. A pokud vás to vyloženě trápí, 3 miliony lidí mohli žít( většina z nich by byla ekonomicky aktivních) a přispět do zdravotního pojištění...

      Vymazat
    4. Než aby trpělo při porodu, to ho radši necháme rozsekat nebo roztrhat "vysavačem" už v děloze, to je humánnější... dítě totiž určitě začne vnímat bolest až v momentu narození, že?

      Vymazat
  15. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se, Váš komentář jsem omylem vymazal, když jsem si prohlížel blog na mobilním internetu

      Pokud si dobře pamatuji, myslím, že jste něco psal/a( řekl bych že psala) o tom, že nám fandíte, ale že se Vám nelíbí, jak Vám vnucujeme svou víru. Tak tedy naše odpověď: My jsme náš příběh sepsali přesně tak jak to vše probíhalo. Chtěli jsme to napsat věrně a pravdivě a myslím, že se nám to podařilo. Víra v Boha v tom všem sehrála velkou roli. Pokud bychom nebyli věřící, nad ničím bychom se nerozmýšleli a šli bychom na potrat. K tomu abyste pochopila poselství našeho příběhu však ale nemusíte být věřící. Jde o to uvědomit si základní principy lidství a hlavně to, že lidský život je potřeba chránit v celém jeho průběhu, tedy od početí do přirozené smrti.

      Vymazat
    2. Jak se říká i mistr tesař se někdy utne.
      Však nikdy jsem nikomu nic nezakazovala tu se jednalo o to že každý máme to čemu věříme. Ale vám to moc přeji už jen z principu štěstí ;-)

      Vymazat
    3. K tomu, jak píšete, že kdyby jste nebyli věřící, tak byste šli na potrat -to zase zavání "škatulkováním". I lidé "nevěřící v Boha" by se mohli rozhodnout jinak, než předpokládáte... Já osobně jsem věřící, ale nelíbí se mi, jak někteří škatulkují lidi podle tohoto :(

      Vymazat
  16. Chlapeček je roztomilý, moc. Přeji vám mnoho sil. Patří vám můj obdiv. Z celého srdce doufám, že chlapečkovi se bude v životě dařit a štěstíčko, zdravíčko ho doprovázet na tak trnité cestě. S pozdravem Lucka

    OdpovědětVymazat
  17. No já bych se asi zachovala právě naopak.Kdyby mi tohle řekl doktor,neváhala bych a šla na potrat.Přivést na svět postižené dítě,je hodně velké sobectví.Pro mě žádný bůh neexistuje,ale to je každého věc.A o člověku bych mluvila až po porodu,ne v těhotenství.Já spíš odsuzuji matky,které neví co je antikoncepce,otěhotní a pak jsou na potrat.To je hnus,ale pokud mi v těhotenství řeknou,že je dítě postižené,šla bych na potrat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. totéž jsem tu psal já ale mě to bylo smazáno :-D

      Vymazat
    2. Sobectví= člověk myslí jen na sebe a ne na druhé, nedokáže se pro druhé obětovat. Myslíte, že přivést na svět dítě, které je postižené je sobecké? Já myslím, že je to právě naopak. A lidská bytost vzniká početím, nikoli porodem... co by podle vás bylo těhotenství? nějaký polotovar, kterému lékaři vdechnou život během porodu? Při potratu v 8-12 týdnu má plod několik centrimetrů, zřetelně rozlišitelné nohy, ruce, trup, hlavu, základy očí, krevní oběh, bijící srdce a je zcela závislý na výživě od matky. Tohle podle vás není život? Co to tedy je?

      Vymazat
    3. Osobně znám ve svém okolí několik lidí, kterým bylo řečeno, že dítě bude postižené - a nebylo. Popravdě je to poslední dobou spíš takové pravidlo. Lékaři pořád machrují s pravděpodobností jedna ku něčemu, a rodiče akorát zbytečně stresují.

      Možná jsem trochu radikální, ale podle mne by se na genetiku vůbec nemělo chodit. Je to jen lobby farmaceutických firem, jak vydělávat peníze na strašení nebohých rodičů, kteří se nemohou nijak bránit.

      Vymazat
    4. Z vašeho zmateného projevu je patrné, že jste dítě pod srdcem dosud nenosila. Když to podle Vás není člověk, tak proč se tak teatrálně pohoršujete nad ženami, které chodí na potrat kvůli své neodpovědnosti? Když to není člověk (sice nechápu, co to potom podle Vás je? asi něco jako slepé střevo:-)), tak je jedno, co s tím ta žena provede, ne?

      Při vší úctě

      Monika B.

      Vymazat
    5. Je to pravda. Člověk má právo se rozhodnout. Proto je dobře, že si dítě nechali - když to tak cítí. Ale nikdy bych potraty neodsuzovala. Je to každého věc
      Myslím, že s tím má hodně co dělat jejich víra. V dnešní společnosti je to naprostá menšina. Neznám nikoho, kdo chodí do kostela. Já sama byla jednou na Vánoce. Z mého pohledu je jakákoliv organizovaná víra hloupost, ale každý na ni má právo, když své názory necpe ostatním.
      K lobby farmaceutických firem...samozřejmě existuje, ale genitická vyšetření jsou správná. A když nechcete žádné zásahy, vždycky je tu alespoň ultrazvuk.
      PS: nevěřím, že plod je dítě. Jak to nemůže žít samostatně, tak to není lidská bytost. Ale to už je zase o víře v nějakého boha nebo co

      Vymazat
    6. PS: nevěřím, že plod je dítě. Jak to nemůže žít samostatně, tak to není lidská bytost. Ale to už je zase o víře v nějakého boha nebo co

      Vážená nevěřící, dítě je zcela závislé na matce ještě několik měsíců po svém narození, byť jiným způsobem. S tou vaší vírou (já bych to spíš nazvala alibismus) jste ojedinělá i mezi ateisty, které znám já. Ani já v jistých případech potraty neodsuzuji. Nemohla bych někoho (kohokoliv - ať už věřícího nebo nevěřícího) nutit, aby za každou cenu donosil postižené dítě, nota bene, když na to psychicky nemá. Nejsem náboženský fanatik a nehodlám nikomu kvůli svému přesvědčení organizovat a ztrpčovat život. mb

      Vymazat
    7. Proč alibismus? Nemyslím závislost na matce. Myslím neschopnost samostatně dýchat a přežít. Nemyslím, že jsem ojedinělá. Jen se lidi většinou baví s těmi, co mají stejné názory a morální zásady. Mám dost známých a kamarádek, co prodělaly potrat a neodsuzuju je. Žádná z toho nemá žádné problémy. Když se člověk na dítě ještě necítí, tak by ho neměl mít. Když je člověk sám, bez partnera a podpory, tak nic jiného nezbývá

      Vymazat
    8. Anonymní MB, děkuji za Váš názor. Já jsem věřící a pro některé tedy budu sobec, ale já vím, že psychicky bych neunesla se starat o vážně postižené dítě.. Myslím si, že potrat by měla každá žena řešit hlavně sama se svým svědomím a nikdo by ji za to neměl odsuzovat nebo ji nazývat sobcem. Mmj, soudit druhé je přeci hřích, ne?? Mě soudí pouze Bůh, druhým je do mne kulový.. Také chápu ženy, které otěhotní při znásilnění, že jdou na potrat, ne každá je tak silná ve víře, aby dokázala odpustit a ještě v lásce vychovávat takové dítě. Růžičkovi vás obdivuji, že jste to dokázali a přeji vám jen to nejlepší, ale myslím, že byste neměli být takový zákoníci a odsuzovat druhé, když se rozhodnou jinak..

      Vymazat
  18. Milý Matěji, přejeme ti hodně zdraví a stále tak milující rodiče :-) Nenech se odradit pesimistickými řečmi a bojuj stejně zarputile jako tvoji rodiče bojovali za tebe :-)
    Klára a Anička

    OdpovědětVymazat
  19. Milí manželé Růžičkovi, děkuji za Vaše krásné svědectví a přeji Vám mnoho Božího požehnání!

    Redakce časopisu Milujte se! by ráda požádala o možnost tento text ve zkrácené formě publikovat -- prosím ozvěte se na josef_m(zavinac)email.cz

    Děkuji Josef

    OdpovědětVymazat
  20. Velice vás obdivuji, já před 3-lety porodila dceru, která má obstrukční hydrocephalus a ještě má rozštěp páteře. Hydrocephalus nám zjistili ve 32.týdnu, ale mě doktor řekl jen že dítě má zvětšené lebeční dutiny a nic víc, třeba co to má za následky, že dcera může být postižená atd..a dceru mi nechali donosit.. vše jsem se dozvěděla až po porodu když mi dceru odvezli na neonatologickou Jip a udělali ji různá vyšetření, tam přišli i na rozštěp. Ze začátku jsem z toho byla úplně vedle a nebyla jsem připravená, protože mi doktor neřekl případné následky. V nemocnici malé sledovali jestli se jí hlavička zvětšuje či ne, ale bohužel se zvětšovala a když jí bylo 13dní musela na operaci kde ji zavedli VP Shunt (vývod z lebeční dutiny do dutiny bříšní) aby ji odtékal mozkomíšní mok a neutlačoval mozek, v té chvíli jsem se začala smiřovat s tím, že se budu nejspíše starat o postiženou dceru, ale byla jsem ráda že ji mám a pořád byla šance, že se bude vyvýjet ,,normálně´´ jako každé jiné zdravé miminko. Po měsíci nás pustili domů a chodili jsme na časté kontroly. Ve 3měsících sme na operaci museli znovu, ale už jsem se tolik nebála jako u první. Jak dcera rostla, vyvýjela se sice trochu pomaleji, ale mě to nevadilo, byla jsem ráda že se postupně vyvýjí, kontroly se postupně oddalovali a já byla ráda že dcera je ,,zdravá´´. Nyní jsou dceři 3roky a nikdo by nepoznal, že má vrozenou vadu, chová se jako úplně zdravé dítě, krásně mluví a doktoři nás jen vychvalují, v září nás čekají ještě vyšetření kvůli rozštěpu na páteři, protože to bude muset ještě na operaci, ale já věřím, že to vše dopadne také dobře jako s tím hydrocephalem. Teď čekáme druhé dítko, byli jsme na genetických vyšetřeních a zatím vše v pořádku, ale i kdyby mi řekli, že bude postižené tak na potrat bych nešla, prostě bych věřila, že to opět dopadne dobře jako u první dcery......přeji vám hodně štěstí Katka

    OdpovědětVymazat
  21. Mám slzy v očích a chválím Hospodina, za to, že vám dal dost síly a odvahy ke statečnému rozhodnutí se PRO život...ať vám váš "Boží dar" dělá jen samou radost...Petra

    OdpovědětVymazat
  22. Zdravím všechny diskutující z řad 90% populace.

    Opravdu si myslíte, že porodit vlastní nemocné dítě je sobecké? Zabezpečit ho a milovat i přes nadávky všech okolo, to je sobecké? Vědět, že dítě se o sebe nepostará, v 18 letech neosamostatní a vy nebudete mít na stáří klid, že bude na vás až do konce života závislé, ale přesto se o něj chcete postarat, to je taky sobecké?

    Sobecký člověk myslí jen na sebe, na jeho dobro. V dnešní době si vše usnadnit je naprosto běžné, zvolit tu jednoduchou cestu a sám sebe přesvědčit, že jednám správně, když zabíjím vlastní dítě, které má nějaký handicap. Chceme přeci jen prvotřídní kousky, vše ostatní je nežádoucí...

    Ve svém okolí mám spoustu postižených lidí a jsou to úžasní lidé, kteří také mají čím přispět, záleží jen na úhlu pohledu, s jakým se na ně člověk dívá.

    Děkuji manželům Růžičkovým za příběh a moc Vám přeji hodně sil a vytrvalosti v těžkostech, které Vás ještě čekají kvůli sobeckým lidem.

    Klára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spíš jde o to, co se stane až tu jeho rodiče nebudou...Samozřejmě že ho budou milovat a v rámci víry je třeba ani nebude mrzet jejich vlastní dle mě zkažený život. Ale co po jejich smrti? Z roztomilého chlapečka bude 40ti letý člověk který se o sebe nebude moci nebo umět postarat...když pak občas takové postižené lidi vidím žebrat na ulici tak si opravdu nejsem jistá že jejich rodiče nebyli sobci (jenže dřív se to bohužel nedalo zjistit).
      A vidět za každým potratem potencionálního pracujícího produktivního člověka je také trochu úlet...spíš jde o kvalitu než kvantitu...lidí je dost a planeta nemá neomezené možnosti

      Vymazat
    2. A co když onemocníte a ohrnete na polovinu těla, propustí vás z práce, rodina vás odvrhne, nebudete mít z čeho platit bydlení a rázem se ocitnete sám na ulici a budete žebrat a vybírat popelnice.... Ta hranice je velmi křehká a opravdu se to občas stává, že i dobře situovaní a slušní lidé končí na ulici. Kdo se potom o vás postará? To vás netrápí?
      Tu souvislost žebrající na ulici a postižený opravdu nechápu????
      Jak už se tu uvádělo, sobec je ten kdo svolí k potratu, nikoliv ten kdo si nechá postižené dítě a stará se o něj do konce života. Popřemýšlejte občas nad tím co napíšete.
      A jak už tu bylo uvedeno, česká republika od začátku provádění potratů přišla od 3200000 lidí z nichž většina byla by se narodila normálních a zdravých, určitě mezi nimi je spousta geniálních vědců, lékařů, učitelů, myslitelů, kteří měli( mohli) mít světu co nabídnout. Planeta se přelidňuje i bez redukce populace potraty. Tady spíše jde o strukturu české a evropské populace, vymírání. jsme tak vyspělí a inteligentní, že po nás nezbudou žádné děti, které by to tu žili dále žily...

      Vymazat
  23. Dobrý den taky vám přeju moc štěstí ať jste moc šťastní a dělá vám Matěj jen a jen radost, dítě je dar a velký ať je postižený nebo ne. Já mám mám mentálně postiženýho bráchy a i když je to sním někdy těžký tak by jsme ho nedali za nic na světě je náš a hlavně je to lidská bytost má stejný nároky na život jako mi zdravý, brácha to neměl vrozený ale vinou doktorů je postižený teď je mu 23.let, chodí do speciální školy a letos dělá závěrečky a půjde do stacionáře pracovat.A až ťuk ťuk doufám za hodně dlouho naši umřou tak se o něho budu starat já.U mě je to samozřejmost je můj brácha a nedám ho někam do ústavu to mě ani nenapadlo ani na chviličku. :-) Lída

    OdpovědětVymazat
  24. Malý je nádherný - slniecko vysmiate! ;-) Prajem mu vela zdravicka a radosti zo zivota! ;-) Katarína

    OdpovědětVymazat
  25. "Neboť smýšlení těla je smrt, ale smýšlení Ducha je život a pokoj." (Ř 8,6)

    Milí manželé Růžičkovi,
    ze srdce vám gratuluji k Matýskovi. Mám doma zhruba stejně starého chlapečka (včera měl rok), tudíž jsem byla těhotná ve stejné době jako Magda a musím se přiznat, že jsem se o vašem trápení v té době nějakým způsobem dozvěděla, ačkoliv se vůbec neznáme. Bylo mi to velmi líto, už i z toho důvodu, že jsem taky čekala miminko. Už ta představa, že se to mohlo klidně stát i nám, nebyla zrovna příjemná... Bůh vás obdařil svou milostí hned dvakrát... Díky této zkušenosti jste se Mu jistě naučili více důvěřovat a pak - navzdory všem negativním prognózám přišlo na svět zdravé miminko:-)
    Píšete, že to s vaší vírou bylo předtím všelijaké... Nyní máte možnost se na vlastní kůži (při četbě některých komentářů zde) přesvědčit, jak marný, sobecký a beznadějný je život bez Boha. Všimněte si, jakou předpojatou starost mají někteří o Matýskovu budoucnost, jak mu už plánují život, jak si troufají předpovídat, co bude s ním dál, že snad bude někomu na obtíž! Je to k smíchu i k pláči zároveň. Ale spíš jen k pláči. Nejhorší snad na tom je, že se lidský život snaží vyvážit penězma. Místo, aby se radovali z toho, že navzdory všem obavám přišel na svět malý čiperný človíček, tak jen mají starost o svoje prachy, aby je náhodou ten tvoreček někdy v budoucnu o něco neokradl.
    Svou vírou a odhodláním donosit "postižené" dítě jste chtě nechtě nastavili zrcadlo, v němž se nyní shlédlo pár duchovních mrzáků, kteří vám to budou dávat najevo svým bezcitným cynickým projevem a jalovým moralizováním. Nenechte si vzít svoje štěstí, které k vám spadlo z Nebes a tyto "zvratky" prostě jen ignorujte.

    S láskou v Kristu a přáním Božího pokoje

    Monika B.

    OdpovědětVymazat
  26. Taky vám držím pěstičky, nenechte si od světa vzít svou víru a neřešte teď co bude až vy tu nebudete.Užívejte si život s Matýskem, jednou poznáte proč nějaká vyšší bytost rozhodla, že bude žít. A neopustí ho ani v době, kdy tu na světě bude bez vás. Milujte se a na zlé nemyslete:-)

    OdpovědětVymazat
  27. Milí Růžičkovi,
    zcela jsem se vžil do Vašeho životního příběhu a zavzpomínal na naše první kroky v manželství. Mohu říci, že máme s manželkou podobný lidský úděl, podstoupený zkouškou. Život každého z nás je Božím darem pro ženu a muže, a my jako věřící to tak přijímáme, ať nás potkávají různé životní příhody. Jste příkladem velké víry a naděje, kterou skrze Kristovou lásku naplňujete. Asi se Vám teď vybaví ten známý biblický verš z listu Korintským, my jsme jej měli na svatebním oznámení. Nám Bůh daroval do manželství syna a hned do roka dcerku. Moc jsme byli vděční za obě děti, ale po necelém roce dcerušky nám nastaly roky zkoušek našeho vztahu. Byť nám dětská lékařka tvrdila, že má holčička opožděný vývoj, bylo nám divné, proč ještě nechodí. Rozumově byla někde jinde, mimořádně vnímavá, chytrá, jen tělíčko nechtělo poslouchat. Po několika vyšetřeních zjistili lékaři svalovou atrofii, ochabování svalstva. Vzácná nemoc, která znamená postupem času skoliózu páteře, zkracování šlach atd. Byli jsme odkazováni na rehabilitace a stálé cvičení. S vírou a pokorou jsme přijímali tuto realitu a snažili v Boží bázni žít každý den s ní, jako by to měl být ten její pozemský-poslední.Naše malá slečna se brzy naučila číst, měli jsme spousty literatury pro děti. Nejraději poslouchala nebo si četla různé příběhy z Bible. A my jsme s ní mohli prožívat takto společné chvíle při zpívání, čtení i modlitbách. Něco málo po jejích sedmi narozeninách si ji Pán Bůh povolal k sobě a my víme, že je v té nejlepší společnosti Božích dětí. A nastal podobný příběh před narozením našeho třetího dítěte jako Vám u Matýska. Vzhledem k tomu, čím jsme prošli, přišla různá genetická vyšetření a odrazování lékařů. Udělali jsme stejně jako Vy a nedali na řečičky. Pán Bůh se o své děti vždy postará a i my jsme dali 100% důvěru Jemu a ne lékařům. Tak Vám přeji i Vašemu Matýskovi radost z každého dne. Ten čas Vám bude rychle utíkat, to si pište. Ten náš, doktory odrazovaný syn, je již studentem VUT a my s manželkou máme radost z první vnučky, která nám přibyla do rodiny ze strany nejstaršího syna a jeho milované manželky.
    S přáním Božího požehnání Vás zdraví KaMoš

    OdpovědětVymazat
  28. Dobrý den, měli jsme podobnou diagnózu, ale až v 30 týdnu těhotenství. Dosud není úplně jasné, co za "vrozenou anomalii" mozku náš chlapeček má, každý lékař nám řekl trochu jinou diagnózu a vím, jak je to těžké a kolik má člověk obav. Taky máme za sebou běhání po neurologii, neurochirurgii, preventivní cvičení Vojtovy metody, neustálé ultrazvuky, magnetickou rezonanci, genetiku. Je mu sedm měsíců a zatím taky vypadá vše v pořádku - začíná se plazit, překuluje se, řehtá se všemu, výská... Je dobře, že je možné se o takových příbězích dočíst a že jsou povzbuzením pro další podobné rodiny. Také nám řekli, že kdyby se na anomalii přišlo ve 20 týdnu, tak by nám navrhovali potrat, také nám řekli, že neví jistě, jestli chlapeček uvidí, uslyší, jestli bude chodit, mluvit a také my jsme doufali a modlili se... V současné době neřešíme co bude nebo jak to bude, ale užíváme si s radostí každé chvilky s naším chlapečkem a jsme vděční, že ho máme...

    OdpovědětVymazat
  29. Krásné! Bohu dík a chvála! A Vám rovněž! Ať Vám všem Pán neustále žehná a ať jste i Vy nadějí všem okolo!
    L.

    OdpovědětVymazat
  30. Nádherný příběh, jste krásná rodina. Matýsek je moc šikovný. Pro Pána Boha není nic nemožné. Věřte a všechno dobře dopadne, když né tady na zemi tak určitě na věčnosti. On ví více než my a chce pro nás jen to nejlepší. Každý člověk má pro Něho nekonečnou hodnotu at si doktoři říkají co chtějí. Moc vám fandím a modlím se více takových manželů jako jste vy. Irena

    OdpovědětVymazat
  31. Máte krásného syna a je vidět, že tady na světě chce být a že je šťastný! Že možná nebude zdravý na 100%? A kdo z nás má tu jistotu, že bude celý život zdravý? Nikdo.

    OdpovědětVymazat
  32. Nazdar Maxič,
    ten príbeh nemá chybu, normálne som mal slzy v očiach, keď som ho čítal, fakt!:) Zachovali ste sa príkladne. Dúfam, že si tento blog prečíta čo najviac ľudí a pomože im uvedomiť si to, akým obrovským darom je život.! To, že ho máme chrániť od chvíle počatia a hlavne od Koho sme tento dar dostali...Matej je strašne zlatý, brutálne sa na teba podobá, ten typický maxičovský úškrn...:) Bude z neho určite správny "týpek" po tatínkovi.:D Ale podľa mňa by potreboval nejakého súrodenca, s ktorým bude vystrájať maxičoviny...Ok, necham to na Vás...:)
    Držte sa, opatrujte sa, dufám, že sa skoro vídíme...
    Čéééééeéést!
    Mišúúú

    OdpovědětVymazat
  33. Milí rodiče, máte můj obdiv a obrovský dík! Matěj je nádherný dítě... Taky šilhám... A moje máma byla na potratu, aby mě zabila, zabila ale "jen" mé dvojče... Není pravda, že je potrat bez následků. I má sestra na pár potratech byla a po letech má veliké víčitky svědomí a deprese. Díky, za vaše slzy i za odvahu věřit. Díky za vaše přijetí... Matěj vám to vrátí...

    OdpovědětVymazat
  34. Milí rodiče, jste úžasní! Ikdyž člověk chodí do kostela, věří, myslí si, žeby nikdy neudělal "něco" proti Božímu přikázání, ale jak přijde "zkouška" kdoví coby nakonec udělal! Těžko pochopí člověk nějaké jiné trápení, pokud sám to nezažije. A VY JSTE TO DOKÁZALI. VŠE JSTE VLOŽILI DO RUKOU BOŽÍCH a neuposlechli jste lékaře. AŤ VÁM PÁN BUH ŽEHNÁ a Vy jste štastnou rodinou. Máte rovněž moji úctu.

    OdpovědětVymazat
  35. Děkuji Vám za vaše svědectví. Krásná důvěra v Boží Milosrdenství a jen Pán Ježíš ví, kolik rodin najde skrze Vaše svědectví naději...Z Vašeho utrpení se stane obrovská síla pro druhé. Pán Vám moc žehnej a naplňuj radostí a pokojem. Ve spojení v modlitbě em+

    OdpovědětVymazat
  36. Někdo a ať to byl kdokoliv nám všem dal možnost byt otcem a matkou a i my všichni jsme díky tomu tady. Víra hory přenáší a ten kdo si tu cestu jako vy jste si vybrali vybere je pro mě člověk,který umí žít a proto dokáže zázraky. Nikdo nemá právo Vás soudit a už vůbec cpát Vám nazory. Doktoři jsou a budou taky jen lidi a ty se opravdu můžou zmýlit, ale příroda je tady pánem;)přeji Vám třem jen to co Vás udělalá šťastnými;)

    OdpovědětVymazat
  37. Děkuji za Váš příběh, založila jsme stránky na podporu žen neplánovaně těhotných, které je mají povzbudit své dítěš donosit, obsahují i příběhy, bylo by prosím možné v této sekci: http://www.nechsime.cz/pribehy/
    odkazovat na Váš blog? POkud ano, stačí mi napsat na: Info@nechsime.cz
    Děkuji Eva

    OdpovědětVymazat
  38. Děkuji, že mohu Váš příběh publikovat!
    Prosím, kdybyste měl někdo další vhodné nápady, příběhy, kontakty na pomáhající organizace či jakékoliv připomínky k webu www.nechsime.cz, budu velmi ráda. Díky Eva

    OdpovědětVymazat
  39. Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o Váš email, pokud by Vám to nevadilo, nechci psát tady do komentářů, děkuji V.

    OdpovědětVymazat
  40. Milí manželé Růžičkovi,
    to, že Vaše rozhodnutí bylo naprosto správné, vidíme každé úterý, když se s vámi míjíme na hodinách plavání. Nádherný úsměv Vašeho Matýska nejde přehlédnout. Bude z něho úžasný chlapík se stále dobrou náladičkou.
    Tomík s maminkou Katkou

    OdpovědětVymazat
  41. Matýsek je krásný chlapeček, energie a radost ze života z něj sálá i z fotografií. Já bych se rozhodla úplně stejně.... a to nejen proto, že se o miminko už tři roky marně snažíme, ale protože si myslím, že vše co je nám přichystáno má tak být. Držím palečky...ať Vás štěstíčko doprovází. :-)

    OdpovědětVymazat
  42. Dnes jsem si přečetla váš příběh a jsem moc ráda, že to tak dobře dopadlo, a že jste se hned nevzdali..před 19.lety jsem v 21.týdnu těhotenství měla stejnou diagnózu u mého miminka a řeknu pravdu, že mi lékaři tak nahnali strach, že jsem nakonec na potrat šla a když ted čtu co potkalo vás a jak to třeba i u mě mohlo dopadnout, lituji toho, že jsem se možná tenkrát takhle rozhodla. Je mi i dnes po těch letech ze všeho moc smutno a zároveň mě hřeje myšlenka, že alespoň někdo měl víc sil a odhodlání to nevzdat a vyplatilo se. Přeji vám všem hodně zdravíčka a štěstíčka do dalších krásných let. Však i já jsem nakonec porodila dvě krásné zdravé děti a raduji se z nich. Šťastné a veselé vánoce a úspěšný Nový rok 2014.

    OdpovědětVymazat
  43. Miminko vám přeji i jak to dopadlo. Ale já sama bych se rozhodla jinak. Měla jsem nemocného bratra, jak psychicky, tak fyzicky a bylo to velmi náročné a neměla jsem kvůli němu žádné dětství. Svůj osud neustál a v dospělosti se zabil. Veškerá péče, starost, boj o jeho život přišla na zmar. Miluji ho, stýská se mi po něm, ale pro mě je to velké poučení. Nemocné dítě bych prostě nezvládla. Asi jsem slaboch, ale ta zkušenost je velmi bolestná a nechtěla bych něco podobného zažít znovu...

    OdpovědětVymazat
  44. Držím moc palce, nech sa darí celej rodinke a nech vám malý robí radosť :-) Mne v druhom tehotenstve nezistili nič, i tak sa mi narodila dcéra s genet. postihnutím. Ale i keby som to vedela vopred, určite by som si ju nenechala vziať za nič na svete. Je naša a nech buda akákoľvek vždy ju budeme milovať.

    OdpovědětVymazat
  45. Dobrý den, ....nesouhlasím s Vaším postojem k interupcím. Žijeme ve svobodném státě (a děkuji za to!), kde se rodiče mohou rozhodnout, zda si dítě se zvýšeným genetickým rizikem (typy vad a procentuální četnost zde záměrně nezmiňuji) ponechají či nikoliv....myslím, že jen Vaše "bláhová nevědomost a víra v napozemskost" Vás vedla k tomu plod si ponechat....a právě díky tomu máte syna. Někdy je holt lepší nevědět, neptát se, protože kdyby jste byli v dané problematice orientováni, věděli jaká je péče o takové nemocné (ne jen z učebnic medicíny a internetu) ale z realné praxe v ustavech a rodinách, které se o takto postižené pacienty/děti starají...rozhodli byste se jinak, vím to. Já bych se nyní už jinak rozhodl!

    Ocenuji Vaš odvahu, dalším 99 rodin ze 100 (se zvýš. gentickým rizikem odmítajícím interupci) se narodí postižené dítě.

    Moc Vám přeji ať se Vás už nyní drží jen zdraví a rodinná pohoda. S pozdravem Pavel, Ostrava

    OdpovědětVymazat
  46. Silný příběh a šťastné Vaše rozhodnutí! Moc hezký chlapeček. Přeji jen vše dobré.

    OdpovědětVymazat
  47. Blahozelam ku krasnemu synovi a ze vsetko dopadlo nad Vase ocakavania.

    Ako ste napisali vo svojom clanku "Dříve jsem byl spíše tolerantní, ale dnes už vím, že z každého toho malého zárodku jednou vyroste jedinečná a neopakovatelná lidská bytost." Tento nazor si mozete "dovolit" pretoze mate vzhladom k prognoze zdrave dieta a jeho vyvoj bez vacsich komplikacii. Chyba mi u Vas toleracia. To, ze vy mate syna ktory nema obrovske nasledky vobec neznamena, ze to tak bude mat aj iny par kt. sa (mimochodom ako kazdy iny par - tak ako vy) dozvie v 20-22 tt na velkom genetickom screeningu ci je nejaka vada dietata. Mozno by ste si mali skusit pobudnut tyzden u rodicov ktori maju dieta s velmi tazkym postihnutim ci uz fyzickym alebo psychickym, pripadne spojene, cvicia denne 3x vojtovku s tym, ze mozno ich dieta niekedy bude sediet alebo sa usmeje. Mozno tam by ste mali zacat u takych rodicov s prednaskou ze kazdy ma pravo na zivot, a potrat nie je spravna volba. Kto ste, ze si dovolujete odsudzovat ine pary a hovorit im ako maju zit? Sam ste pisal, ze ste nehovorili okoliu ze mate problem s dietatom v tehotenstve vasej manzelky aby na Vas ludia neukazovali prstom.

    A viete preco? Pretoze mate obavy ze okolie bude take obmedzene ako ste vy sam a bude Vas sudit za vase vlastne rozhodnutia.

    V rodine mame chlapca ktoreho v 4 rokoch zrazilo auto. Ostal mentalne retardovany na urovni 4 rocneho dietata. Chodi, skace, ukazuje ked nieco chce, krici ale nevie hovorit, nevie sa vyjadrit, je s nim chodit potreba na vzdy zachod, nedokaze ist ani sam von hrat sa s detmi, na prechadzku, a ani sa najest. Vobec sa o seba nedokaze postarat. Niekdy je agresivny, nezvladatelny. Rozdiel je, ze dnes ma 40 rokov. A dalsich 20-30 rokov pred sebou. Nemate predstavu ake je to starat sa o skutocne postihnute dieta. Nedokazete si predstavit ake to je mysliet na to co bude s takym dietatom ked tu vy nebudete. Je mi Vas uprimne luto za take obmezene rady ktore velehlasne davate vdaka zdravemu synovi.

    OdpovědětVymazat
  48. Matěj je krásné dítě, jistě Vám denodenně přináší radost a rodičovskou pýchu.

    Sama si však myslím, že v tomto článku nejen srovnáváte nesrovnavatelné - oběti holokaustu a potracené plody - ale také upíráte lidem právo rozhodnout se svobodně, bez ponižování, bez vyloučení ze společnosti. Jako byste brali automaticky, že všechny těhotné matky jsou automaticky ekonomicky a sociálně zabezpečené, vyspělé, mají stáleho a podporujícího partnera, a všem by se narodilo zdravé dítě nebo "jen trošku jiné". Myslíte si skutečně, že všechna potracená dítka by přežila, a byla nejen zdravá ale i šťastná a svými rodiči milována?

    Jak zmiňujete ve svém článku, Matějův příchod na svět a konečná diagnóza byly tak trochu zázrakem. Bohužel zázraky se nedějí vždy, a pro mnoho rodin (či svobodných matek) by výchova těžce nemocného dítěte byla skutečně obrovskou zátěží. Víra Vám a mnoha dalším věřícím jistě pomáhá se smířit s osudem, dodává Vám naději, ovšem prosím, neupírejte ostatním právo se svobodně rozhodnout, zda přivést na svět život, na který budou síly a láska rodičů stačit. Ne všichni mají podporu rodiny, ne všichni otěhotní z vlastní vůle a přání. A ne všichni doktoří se mýlí...

    Lidé spolu souloží i bez prání počít dítě. Tak to prostě v dnešní západní společnosti je, holt lidé si svobodu vykládájí i tímto způsobem. A nesouloží spolu jen sezdané páry toužící po miminku, ale i velice mladé páry, tak i lidé, kteří se sotva znají. Občas přes veškerou snahu o zodpovědné chování antikoncepce či sexuální abstinence selže, nebo se stane něco horšího (zneužití), a s přihlédnutím na situaci "rodičů" se potrat často jeví jako řešení ač bolestné, tak v konečném důsledku nejnepříjemnější. Mladá matka s dítětem násilníka? Patnáctileté matky?

    Znám několik případů, kdy se lidé (ať páry či samostatné ženy) rozhodly pro potrat. VŽDY bylo toto řešení spojené s velkou bolestí. Neznám NIKOHO, kdo by využíval potratu jako vhodné antikoncepce či jako nástroj, kterým lze ovlivnit a "vypěstovat" dokonalé a zdravé dítě.

    Tak, jako je potrat "zneužíváním" lékařských vymožeností a zásahem do lidského vývoje, je stejným narušením i poporodní péče přidušených dětí, operace dětí s vrozenými vadami. Ovšem v tomto případě vlastně bereme lékařskou péči jako něco automatického, přirozeného, určitě nás nenapadne neposlat naše miminko na operaci srdce - i když kdoví, třeba by bez operace přežilo, neboť "zázraky se dějí".

    A víte, co je na mé reakci to nejabsurdnější?

    Sama jsem věřící, ale v životě bych se neodvážila soudit ostatní a odpírat jim právo na potrat. Nelíbí se mi promiskuitní chování většiny společnosti. Nelíbí se mi, že lidé si vyhrazují automatické právo na štěstí a lásku, ač do vztahu a šťastého života se musí eustále investovat mnoho sil. Ale nikdy bych neodsoudila jiného člověka za to, že by se rozhodl dle rady lékaře (a často i psychologa či jiného odborníka) a dle zhodnocení vlastních sil (fyzických, ekonomických, sociálních, emocionálních...).

    A proto je mi z Vás smutno.

    OdpovědětVymazat
  49. Přeji vašemu synovi i vám hodně zdraví,ale prosím nesudte nikoho, kdo ze zdravotních důvodů ukončí těhotěnství.Mohou být k tomu různé důvody a že vy máte zdravé dítě,to se nemusí podařit dalším rodičům.Starat se o postižené dítě-k tomu je potřeba hodně síly a ne každý to dokáže,stačí se podívat kolik takových dětí končí v ústavech.Proto nikoho nesudme.

    OdpovědětVymazat
  50. "..dnes už vím, že z každého toho malého zárodku jednou vyroste jedinečná a neopakovatelná lidská bytost." Manzele Ruzickovi, obdivuji vasi odvahu, viru a silu. Zivot vas postavil pred tu nejtezsi zkousku, jaka vetsi odmena nez milovane decko tu je? Co pisete o unikatnim lidskem zivote mne premohlo v momente, kdy jsem poprve videl nase prvni - od te doby jsem pro zivot! Buh zehnej, Martin

    OdpovědětVymazat
  51. Děkuji za příběh, i mne lékaři ve 23. tydnu vylozene nutili k potratu a mam zdravého syna. Přitom mi i sami řekli, ze žít bude, ale ze jde o "kvalitu života". Kdo rozhoduje o tom, jakou kvalitu života i postižené či nemocné dítě bude mít?
    Jsem ráda, že jsem se donutit nenechala. Moc vám fandím, klouček krásný a ted jistě už velký kluk.negativnich komentářů si nevšímejte. Kateřina

    OdpovědětVymazat